Neurovědec Nikolaj Kukushkin se ve své knize Jedna ruka tleská zabývá odvěkým problémem vědomí a tvrdí, že pochopení původu života je klíčem k odemknutí záhad mysli. Kukushkin kreslí paralely mezi zen buddhistickými koany a moderní vědou a vede čtenáře na fascinující cestu historií evoluce a vybízí nás, abychom uvažovali nejen o tom, „jak“, ale také o tom, „proč“ se příroda vyvíjí v určitých vzorcích.
Kniha One hand claps, která byla poprvé publikována v ruštině a nyní přeložena do angličtiny, kombinuje vědeckou přísnost s filozofickou reflexí. Kukushkin prosazuje koncept „entit“ – opakujících se témat nebo vzorců, které považuje za základní hnací síly v evoluci života. Tyto entity přirovnává k Platónovu „eidos“ a tvrdí, že nejde o mystické pojmy, ale spíše o empiricky pozorovatelné tendence formované přírodním výběrem.
Uvažujme například hydrotermální poruchy. Kukushkin jde nad rámec pouhého popisu je jako geologických útvarů hemžících se jedinečnými ekosystémy. Místo toho je vidí jako ztělesnění širšího principu: tendence ke složitosti vyvstávat ze zvýšené spotřeby energie. Tento vzorec se objevuje v různých formách života, od hlubinných tvorů, kteří využívají chemickou energii, až po fotosyntetické buňky, které absorbují sluneční světlo, a dokonce i lidi, kteří na energii spalují fosilní paliva.
Kukushkin svůj názor ilustruje zajímavou studií Aplysia californica, skromného mořského hlemýždě. Podrobně popisuje, jak tento tvor prostřednictvím svých senzorických neuronů, motorických neuronů, svalů a sifonu (důležitý dýchací orgán) rozvíjí abstraktní koncept „nebezpečného kontaktu“, bez ohledu na jeho umístění. Tato zdánlivě jednoduchá abstrakce umožňuje hlemýžďovi rozhodovat se o životě a smrti na základě naučených vzorců.
Pro Kukushkina tento nervový tanec v mořském hlemýždi odráží základní procesy, které jsou základem lidského myšlení. I když je naše mysl nepochybně složitější, naznačuje to, že i my stavíme abstraktní myšlenky na těchto základních rozpoznáváních vzorů. Tyto naskládané abstrakce jsou základem všeho od našeho vizuálního vnímání po jazyk a nakonec samotné vědomí.
tleskání jednou rukou je odvážné úsilí překlenout zjevnou propast mezi objektivními biologickými procesy a subjektivní zkušeností vědomí. Kukushkin naznačuje, že to, co vnímáme jako „subjektivní“ – pocity, myšlenky, uvědomění – může být jen komplexním projevem stejných „objektivních“ vzorců nalezených ve fyzickém světě. Tato vyhlídka, ač zajímavá, nemusí uspokojit každého.
I když kniha nabízí fascinující pohled na to, jak mohou principy evoluce podporovat vědomí, nakonec nás nechává potýkat se s věčným hlavolamem subjektivní zkušenosti. Možná skutečná hodnota spočívá v Kukushkinově povzbuzení k hlubokému zamyšlení nad tím, „proč“ se život odvíjí, i když konečné odpovědi zůstávají v nedohlednu.
